Tito lidé se nikdy nepoučí

20.06.2022

By Jim Rickards: Od roku 1970, kdykoli akciový trh klesl o 18 % nebo více v průběhu čtyř měsíců, ekonomika pokaždé upadla do recese. Společnost je závislá na dluhu a závislost pohlcuje závislého. Státní dluh USA činí 30,5 bilionu dolarů. Dluh ve výši 30,5 bilionu dolarů by nebyl vážným problémem, kdybychom měli ekonomiku v hodnotě 50 bilionů dolarů. Ale my nemáme ekonomiku v hodnotě 50 bilionů dolarů.

Článek byl publikován zde: 14.06.2022


Tady je dobrá zpráva: Akciový trh dnes neztratil zdaleka tolik jako včera. Nasdaq si dokonce připsal 19 bodů.

Dow samozřejmě stále ztrácí dalších 151 bodů a S&P dalších 14 bodů. S&P včera sklouzl do teritoria medvědího trhu, což pro ekonomiku nevěstí nic dobrého.

Od roku 1970, kdykoli akciový trh klesl o 18 % nebo více v průběhu čtyř měsíců, ekonomika pokaždé upadla do recese. Přesně toho jsme byli svědky.

Po včerejší krvavé lázni jsem však slyšel, jak se uznávaná televizní moderátorka z oblasti obchodu ptá svého hosta na "zelené výhonky".

Málem jsem smíchy spadl ze židle. Ti lidé se nikdy nepoučí.

"Zelené výhonky" byla všudypřítomná fráze, kterou v roce 2009 používali představitelé Bílého domu a televizní mluvící hlavy, aby popsali, jak se americká ekonomika po globální finanční krizi v roce 2008 probouzí k životu.

Problém byl v tom, že jsme se nedočkali zelených výhonků, ale hnědého plevele.

Falešné naděje, falešné svítání

Ekonomika se sice zotavila, ale bylo to nejpomalejší zotavení v historii USA. Poté, co byla teorie zelených výhonků zdiskreditována, slíbil ministr financí Tim Geithner v roce 2010 "léto oživení".

Ani to se nestalo.

Oživení sice pokračovalo, ale trvalo několik let, než se akciový trh vrátil na maxima z roku 2017, a ještě déle trvalo, než se nezaměstnanost snížila na úroveň, kterou lze považovat za blízkou plné zaměstnanosti.

Po pandemii v roce 2020 a následném propadu trhu se ozvaly tytéž hlasy znovu.

Bílý dům hovořil o " odložené poptávce", když se ekonomika znovu otevřela a spotřebitelé se hrnuli do obchodů a restaurací, aby nahradili ztracené výdaje během uzavírek (lockdownů).

Ale teorie o " odložené poptávce" byla stejným přeludem jako zelené výhonky. Nyní, s prudce rostoucí inflací a přerušenými dodavatelskými řetězci, jsme na pokraji recese, pokud už v ní nejsme.

Měnová politika nás z ní nedostane, protože Fedu v podstatě došel "suchý prášek", a to navzdory nedávnému zvýšení sazeb (a tomu, kterého se dočkáme zítra). Prostě nemá dostatek prostoru pro snížení sazeb před tím, než se vrátí na nulu.

Rychlost peněz klesá již 20 let

Rychlost peněz, tedy rychlost, s jakou peníze mění majitele, se za posledních 20 let propadla. Ze svého maxima 2,2 v roce 1997 (každý dolar podporoval 2,20 USD nominálního HDP) klesla v roce 2006 těsně před světovou finanční krizí na 2,0 a poté se v polovině roku 2009, kdy krize dosáhla svého dna, propadla na 1,7.

Pád rychlosti se nezastavil s krachem trhu. Pokračoval v poklesu na 1,43 do konce roku 2017, a to navzdory politice tisku peněz a nulových sazeb Fedu (2008-2015). Ještě před pandemií klesla na 1,37 na začátku roku 2020.

Lze očekávat, že s pokračující novou depresí bude klesat ještě více. S poklesem rychlosti klesá i ekonomika. Tisk peněz je impotentní: 7 bilionů dolarů krát nula = nula. Bez rychlosti neexistuje ekonomika.

A mimochodem, rychlost peněz se v posledních dvou měsících v podstatě zastavila.

Pointa je, že měnová politika může jen velmi málo stimulovat ekonomiku, pokud se rychlost peněz nezvýší. A vyhlídky na to, že se tak stane, nejsou v tuto chvíli velké.

Ale co fiskální politika? Může pomoci dostat ekonomiku z deprese? Podívejme se na to...

Nasycení dluhem

V posledních několika letech jsme zaznamenali větší deficitní výdaje než za několik posledních let dohromady. Vláda za posledních několik let navýšila státní dluh více než všichni prezidenti dohromady od George Washingtona po Billa Clintona.

Přidaný dluh zvýšil poměr dluhu USA k HDP na přibližně 125 %. To je nejvyšší hodnota v historii USA a řadí USA do stejné ligy superdlužníků jako Japonsko, Řecko, Itálie a Libanon.

Myšlenka, že deficitní výdaje mohou stimulovat jinak stagnující ekonomiku, pochází od Johna Maynarda Keynese a jeho klasického díla Obecná teorie zaměstnanosti, úroku a peněz (1936).

Keynesova myšlenka je jednoduchá.

Říká, že každý dolar vládních výdajů vyvolá růst o více než 1 dolar. Když vláda utrácí peníze (nebo je rozdává), příjemce je utratí za zboží nebo služby. Tito poskytovatelé zboží a služeb zase platí svým velkoobchodníkům a dodavatelům.

Tím se zvyšuje rychlost pohybu peněz.

V závislosti na přesných ekonomických podmínkách by mohlo být možné vytvořit 1,30 USD nominálního HDP za každý 1,00 USD deficitních výdajů. To byl známý keynesiánský multiplikátor. Deficit by se do jisté míry zaplatil ve zvýšené produkci a zvýšených daňových příjmech.

Zde je problém: existují přesvědčivé důkazy, že keynesiánský multiplikátor neexistuje, pokud je úroveň dluhu již příliš vysoká.

Více dolarů, méně růstu

Ve skutečnosti se Amerika a svět blíží k tomu, co ekonomové Carmen Reinhartová a Ken Rogoff popisují jako neurčitý, ale reálný bod, kdy stále rostoucí dluhové břemeno vyvolává odpor věřitelů a nutí zadlužené země k úsporám, přímé platební neschopnosti nebo k nebetyčně vysokým úrokovým sazbám.

Výzkum Reinhartové a Rogoffa ukazuje, že 90% nebo vyšší poměr dluhu k HDP neznamená jen další stejný dluhový stimul. Jde spíše o to, čemu fyzici říkají kritická hranice.

Prvním efektem je pokles keynesiánského multiplikátoru pod jednu. To znamená, že jeden dolar dluhu a výdajů vyprodukuje méně než jeden dolar růstu. Věřitelé jsou znepokojeni a zároveň pokračují v nákupu dalších dluhů v marné naději, že politici změní kurz nebo že se spontánně objeví růst, který tento poměr sníží.

To se však nestane. Společnost je závislá na dluhu a závislost pohlcuje závislého.

Státní dluh činí 30,5 bilionu dolarů. Dluh ve výši 30,5 bilionu dolarů by nebyl vážným problémem, kdybychom měli ekonomiku v hodnotě 50 bilionů dolarů.

Ale my nemáme ekonomiku v hodnotě 50 bilionů dolarů. Máme ekonomiku v hodnotě přibližně 21 bilionů dolarů, což znamená, že náš dluh je podstatně větší než naše ekonomika. A ekonomika se zadrhává.

Konečným bodem je rychlé zhroucení důvěry v americký dluh a americký dolar. To znamená vyšší úrokové sazby, které mají přilákat dolary investorů k dalšímu financování deficitů.

Japonský obrat

Vyšší úrokové sazby samozřejmě znamenají větší deficity, což situaci s dluhem ještě zhoršuje. Nebo by Fed mohl dluh monetizovat, nicméně to je jen další cesta ke ztrátě důvěry.

Výsledkem je dalších 20 let pomalého růstu, úsporných opatření, finanční represe (kdy jsou úrokové sazby drženy pod mírou inflace, aby postupně vymizely reálné hodnoty dluhu) a rozšiřující se propast v bohatství.

Příští dvě desetiletí amerického růstu budou vypadat jako poslední dvě desetiletí v Japonsku. Ne kolaps, jen pomalá a dlouhodobá stagnace. To je ekonomická realita, které čelíme.

A měnová ani fiskální politika na tom nic nezmění. Neočekávejte, že v dohledné době uvidíte příliš mnoho "zelených výhonků".


Autor článku: Jim Rickards

Překlad: Finanční ninja

Sledujte stránky Finanční ninja na Telegramu: https://t.me/financnininja

Pokud se Vám tyto stránky líbí, můžete přispět skrze tlačítko níže

Nebo jako sponzor skrze PREMIUM sekci a mít tak přístup k placeným článkům


POZOR: Žádné údaje v článku nejsou investiční radou. Před jakýmkoliv investováním proveďte vlastní research a analýzu, vždy obchodujete jen na své vlastní riziko. Důrazně doporučujeme individuální zvážení rizik!

Článek je výlučně názorem jeho autora a nemusí se shodovat s názory redakce.